Nevím, ale zdá se mi, že webové stránky muzeí jsou v rámci internetu pořád vnímány tak trochu jako specialita – tedy alespoň v českém prostředí. Jejich smysl je často chápán právě pouze uvedeným způsobem – dát na internet pouze část informací a to tak, aby si pro onen zbytek informací mohl uživatel přijít do muzea, především jako návštěvník, badatel, atd. Neumím si vzpomenout na jakoukoliv instituci obdobného typu, která by se cíleně v rámci svých webových stránek bránila co největší „informovanosti“ vzhledem ke svému uživateli. V době, jejímž trendem je soustřeďovat maximum informací na internet, tady existuje překvapivý protitrend několika muzejních institucí (nedomnívám se, že všech), které říkají: „na webovky jen návštěvní dobu, pár fotek z našich výstav a dalších drobností a hotovo; chceme přece, aby návštěvník přišel k nám.“
Byť některé momenty konzervativního trendu chápu, neumím se s ním ztotožnit a myslím si, že myšlenky bránění se zpřístupňování co největšího množství informací ze strany muzeí jsou v dnešní době neudržitelné. To, že uživatel webových stránek muzea na nich nalezne maximum informací, je pro jakékoliv muzeum skvělou vizitkou. Výhodou jakýchkoliv webových stránek je také to, že se na ně můžete podívat odkudkoliv na světě. To znamená, pokud muzeum disponuje informačně „nadupanými“ webovými stránkami, může do velké míry suplovat jistý typ své návštěvy. Osobně dokonce – pokud uvidím kvalitní stránky muzea, určitě se vypravím i do jeho expozic – to znamená – kvalitní stránky muzea mne k jeho návštěvě povzbudí. Je samozřejmé, že kvalita internetové návštěvy a kvalita osobní návštěvy se liší. V době virtuálních muzeí přístupných na internetu je však nutné internet přijmout jako imaginární prostor, na kterém se mohou prezentovat i muzea. Může se, myslím – v extrémním případě, dokonce stát, že muzeum uzavře své expozice, protože je nebude potřebovat – prostě a jednoduše mu bude stačit udělat internetovou výstavu, na které bude vše k vidění. Ovšem – to je extrémní stav, se kterým se ani já neumím ztotožnit. Ideální je podle mého názoru hledat rovnováhu mezi prezentací na internetu a osobní návštěvou potenciálního návštěvníka. Přesto však – dát toho na internet maximum.
Pokud je tedy ideálním stavem jakékoliv veřejné instituce bezbariérovost, myslím, že je nutné do oné bezbariérovosti zahrnout i bezbariérovost informační. O to více, že internet se v žebříčku volnočasových aktivit drží na přednějších pozicích než je návštěva muzea či galerie.
Myslím, že je to tak trochu jako s divadlem – pokud si přečtete kvalitní divadelní hru, pokud si prohlédnete fotografie z představení, přečtete rozhovory s jednotlivými herci, ba i když si třeba prohlédnete nějakou 3-D fotografii jejich kostýmů či uvidíte video z představení, nikdy to nenahradí skutečnou návštěvu divadelní hry.
Je to trochu překvapivé, ale muzeum a divadlo toho mají společného víc než bychom čekali.