Nikoliv jen v tom momentu, že jeho provoz je ve většině případů placen z veřejných prostředků, ale především z toho důvodu, že veškerou činnost, kterou vyvíjí, je nutné chápat ryze veřejně (to znamená, že je určena veřejnosti; pozor – nezaměňovat muzeum za veřejný dům!). Jasně – muzea zde jsou pro veřejnost a nikdo se nad tím nepozastavuje. A v tom to právě je… Co je to právě ta veřejnost?
Podle sociologických průzkumů do muzea přijde každý rok v přepočtu přibližně jen každý pátý obyvatel komunity, ve které muzeum působí. Ono „v přepočtu“ znamená, že toto číslo zahrnuje mimo jiné turisty z jiných měst či zemí, kteří návštěvnost konkrétního muzea zvyšují během turistické sezóny. Toto číslo se může dočasně zvýšit či snížit, například atraktivní, či méně atraktivní výstavou či jinou akcí, ale vždy se bude pohybovat zhruba na stejné úrovni. To znamená – většina lidí v rámci místní komunity – (tedy města, regionu, atd.) do muzea jednoduše nezajde. Bylo by, myslím, velmi naivní založit koncepci rozvoje jakéhokoliv muzea na tom, aby muzeum navštěvoval každý obyvatel místní komunity. Magické číslo 5 je prostě dáno a existuje spousta obyvatel, kteří do muzea nemají důvod (čas, chuť) zajít. Lidé, kteří do muzea nechodí, však pro nás nejsou nějak méněcenní, či třeba nekulturní. Myslím si dokonce, že kdybych v muzeích osobně delší dobu nepracoval, vybral bych si pravděpodobně jinou variantu trávení volného času než návštěvu muzea- protože mám rád přírodu a pohyb, vyrazil bych třeba na hory.
A zde se dostáváme k jádru věci – muzeum je bohužel velmi silně ztotožňováno a hodnoceno podle svého nejtypičtějšího uživatele a tím je jeho návštěvník. Tímto pohledem – totiž tím, jak je muzeum navštěvováno a kolik lidí do něj chodí – je bohužel hodnoceno nejčastěji. A tím se ona veřejnost, o které zde mluvím, velmi dobře smrskává pouze na návštěvníky. Zkusme se však nad tímto ztotožněním veřejnosti s návštěvníky sami zamyslet. A zkusme si podobnou situaci přenést i na některé jiné kulturní produkty – třeba na film. Je například u filmu počet návštěvníků vždy automaticky kritériem jeho kvality? Pro producenty jistě ano, ale pro diváky?
Návštěvník by měl být pro každé muzeum pouze jedním z uživatelů, o kterého jde. Ale myslím si, že jen jedním z mnoha dalších uživatelů. Každý ředitel muzea by měl o zvyšování návštěvnosti usilovat, byť by mu mělo být jasné, že tento cíl je realizovatelný pouze relativně. Ovšem nemyslím, že je dobré usilovat o návštěvnost za každou cenu. Muzeum tak, jak ho chápeme, je určeno pro veřejnost – tedy i pro nenávštěvníky, kteří mají specifické zájmy a nemají důvod do muzea zajít. Muzeum by tyto nenávštěvníky nemělo primárně nutit k návštěvě, ale mělo by jím nabídnout jednak motivy k návštěvě a jednak je informovat o tom, na čem se v muzeu právě pracuje, které výzkumy byly prováděny, co bylo nově objeveno atd. S tím souvisí také a samozřejmě spousta dalších momentů v aktivitách muzea, o kterých na takto malém prostoru není možné psát. Muzea jsou tady od toho, aby prostřednictvím svých sbírek a v muzeu pěstovaných vědeckých oborů byla zprostředkovatelem informací o životě a kultuře našich předků, o životním prostředí, atd. Nikoliv proto, aby nutila návštěvníky k návštěvě. Návštěva muzea je jen jednou z forem zprostředkování těchto informací.
Zkrátka, vztah veřejnosti k muzeu by měl být v ideálním případě podobný jako vztah veřejnosti k vysokým školám. Význam vysokých škol pro společnost jako takovou si přece uvědomují jak jejich absolventi či studenti (paralela k pravidelným návštěvníkům muzea), tak i ti, kteří studium začali, ale nedokončili (paralela k občasným návštěvníkům), ale především také ti, kteří studium nikdy nezačali (paralela k nenávštěvníkům). Myslím si, že vysoké školy si celospolečenský kredit u veřejnosti již vydobyly, muzea však prozatím nikoliv. Je tomu dáno mnoha, bohužel pro muzea, především historickými aspekty, souvisejícími především s jejich obecně špatným vnímáním v období vlády jedné strany. Cíl cesty, kterou se muzea mají ubírat, je již delší dobu jasný. Zdá se však, že cesta k tomuto cíli bude zdlouhavá a klikatá – ale co, vlastně i cesta může být cílem.